Díly v seriálu

"..Horolezectví je povážováno za nebezpečný sport a samozřejmě pokud se horolezec pohybuje v horách musí počítat s náročnějšími klimatickými podmínkami a většími nároky na odolnost.."

Reklama

Reklama

Týden horolezectví

Tento pojem zahrnuje širokou škálu různých činností. Obecně se dá horolezectví považovat za sport, koníček nebo i určitý životní styl. Co je však všem lezeckým disciplinám společné, je pohyb horolezce ve vertikálním terénu.

Horolezectví je povážováno za nebezpečný sport a samozřejmě pokud se horolezec pohybuje v horách musí počítat s náročnějšími klimatickými podmínkami a většími nároky na odolnost. Vysoká nadmořská výška znamená snížený tlak, nedostatek kyslíku a riziko výškové nemoci. Naopak  sportovní lezení na skalách s fixním jištěném či umělých stěnách může být bezpečnější než ostatní sporty.

Lezecké disciplíny:


Bouldering - lezení bez lana po balvanech, nízkých skalkách nebo na umělých stěnách.

Buildering - lezení po budovách a mostech.

Deep Water Solo- lezení bez lana a jištění nad dostatečně hlubokou vodou.

Drytooling- lezení po skalách pomocí mačet a cepínů jako při lezení na ledu. Leze se po skalách, dřevěných konstrukcích nebo na umělých stěnách.

Lezení v horách - lezení v horách je možné rozdělit ještě do několika podkategorií a při všech typech lezení po horách je nutné dbát na bezpečnost, protože jak říkají horolezci: hory velice přísně trestají jakkékoliv chyby.

Lezení v ledu - ledové lezení úzce souvisí s lezením na vysokých horách. Ke zdolávání kolmých ledových stěn, ledovádů a rampouchů se používají cepíny a mačky.

Sportovní lezení - sportovní lezení je v dnešní době nejpopulárnějším druhem volného lezení. Spočívá v tom, že lezec se pohybuje ve sportovních cestách (cesty, které se dají zlézt na jeden zátah) a zdolává skalní obtíže vlastní silou.  

Skialpinismus - pohyb na lyžích ve volném horském terénu. Stoupání do kopce umožňuje speciální vázání a pásy nalepené na skluznici, takzvané tulení pásy.

Umělé stěny – ideální řešení pro začínající horolezce a také pro trénink během zimy a škaredého počasí.

Via ferraty (železná cesta) - díky ocelovým lanům, kramlím a žebříkům se lezci dostanou do míst, kam dříve dolezli jen zkušení horolezci. K jištění je používán speciální set s brzdou a dvěmi karabinami.

Historie

Počátek vývoje specializovaných lezeckých technik se v Evropě datuje od 16. století, kdy se zejména v Alpách začal rozmáhat lov kamzíků a sběr minerálů. Lezecké techniky byly v té době jednoduché a zcela účelové. Teprve devatenácté století do hor přínáší sportovní  ambice. Po zdolání většiny vrcholů ve známých a dostupných velehorách zůstaly v Evropě nedobyty pouze nejtěžší štíty a po nich už následovalo jen hledání nových obtížnějších cest na vrcholy už dosažené. Nastalo období vzniku horolezeckého sportu. Sportovní cíle té doby ležely především v Alpách, a tak se zrodil termín „alpinismus“.

Technika samotného lezení se vyvíjela v závislosti na stoupající obtížnosti výstupů a na technickém pokroku. Z počátku byly nejvýznamnější výstupy lezeny volně a primitivní alternativou k tomuto stylu bylo sekání stupů a chytů do skály, nebo umělé zajišťování pomocí železných žebříků a řetězů.  Ve třicátých letech 20. století nastává doba technického lezení, které se stalo dominantním stylem významných výstupů. Při technickém lezení horolezec bohatě využívá rozličných pomůcek, které mu pomáhají udržet se na skále a postupovat vzhůru. Díky tomu horolezci vstoupili do i těch nejnepřístupnějších skalních stěn, a podnikali výstupy cestami, kde to dříve bylo nemyslitelné.
V 70. letech 20. století nastává v horolezctví krize, do technického lezení pronikají metody nýtování (osazování skob do vyvrtaných otvorů) a lidé přicházejí na to, že při nasazení množství technických pomůcek je možné slézt jakoukoli stěnu.

Proto se zraky horolezců v této době přestaly upínat k horským vrcholů a začali dobývat sice nižší, ale přesto obtížně dosažitelné skalní útvary volným lezením bez pomoci technického vybavení. Sportovní lezení začalo nabývat významu a zejména američtí lezci začínají shledávat volné lezení jako nejpřirozenější druh horolezectví.

Ve sportovně pojatém lezení je pro hodnocení výkonu velmi důležitý tzv. styl přelezu.

Styly přelezu:

On sight (OS) – přelez tzv. na první pohled, tedy bez předchozího seznámení lezce s cestou.

Flash - přelez na první pokus. Lezec už viděl cestu lézt někoho jiného (počítá se i shlédnutí na videu), nebo mu někdo při lezení radí.

Rot punkt, Red point (RP) – lezec je při lezení jištěn pomocí lana zezdola, začíná pod cestou bez technických pomůcek. Zakázáno je odpočívání na jistících bodech. Po případném pádu končí pokus o vylezení dané cesty.

Pink point (PP) – Lezec je jištěn pomocí lana zezdola, v jistících bodech už jsou nacvakány expresky, což činí výstup poněkud lehčím než v případě RP. Zakázáno je odpočívání na jistících bodech.

All free (AF) – Povolen je odpočinek na jistících bodech, po pádu se může pokračovat ve výstupu a je možnost prostudovat si plánovanou trasu.

Free solo (FS) – lezení bez jakéhokoliv jištění. Horolezci velmi ceněný způsob lezení, ale vzhledem k bezpečnostním rizikům  není tolik praktikován. Poněkud bezpečnější verzí je Deep water solo (DWS), kdy se bez jakéhokoli jištění zdolávají cesty nad hlubokou vodou.

Do diskuze zatím nebyl žádný komentář vložen.